Andrzej Sapkowski: Zaklínač I. - Poslední přání

Recenzovat Sapkowskeho, tedy v žánru fantasy poměrně uznávaného a oblíbeného autora, není příliš těžký úkol. Jeho práce se vyznačuje značnou přehledností a těžko jí něco vytknout.

„Kdo jsi?“
„Jsem Geralt z Rivie.“
„Kdo jsi, Geralte z Rivie, že ses o své vůli ustanovil vykladačem zákonů a obyčejů?“

„On zná ten Zákon lépe než kdokoli jiný,“ pronel chraptivě Myšilov, „protože s ním bylo kdysi dávno podle toho Zákona naloženo. Byl odňat svým rodičům, protože byl předurčen k něčemu jinému. A díky Sudbě se nakonec stal tím, čím je. „
„A čím tedy je?“
„Zaklínačem.“

Geraltův příběh je zasazen do lidského světa plného nestvůr škodících lidem. Úkolem Zaklínáčů je vyčistit svět od těchto příšer a přinést klid do lidských měst ve kterých jsou paradoxně málokdy vítaní.

Sapkowskému se v jeho povídkách podařilo využít výhod tohoto žánru a zároveň se vyhnout jeho nedostatkům. Pří čtení příběhů o zaklínači nemáte pocit, že čtete povídky – u těch se nezřídka setkáváme s určitou plochostí, nedostatečnou vykresleností, zbrklostí – Zaklínač však už v této podobě působí téměř jako román. Zachováním jedné postavy a prostředí je vytvořen dostatečný prostor pro rozvinutí světa, ve kterém se příběh odehrává. Tady se dostáváme snad k jediné věci, kterou jsem schopná první knize vytknout a to vnitřní svět postav. Rozhodně se nedá říct, že by byly nedostatečně rozepsané, po přečtení upoutávky na zadní straně knihy jsem jen očekávala trochu více než jen zmínku o tom, že zaklínač putuje až příliš dlouho sám. Vzhledem k tomu jak se příběh vyvinul v poslední kapitole je však možné, že v druhé knize se toto změní. Radím tedy příliš si neprohlížet obal nebo si od řečí nakladatele moc neslibovat. Přetože by totiž mohli naznačovat něco jiného, jedná se o příběhy magie a boje (ačkoli ani jedním není kniha přeplněna) snad jen s (velmi) lehkým náznakem romance.