Po uzákonění registrovaného partnerství, stojí společnost před další výzvou v podobě adopce homosexuálními páry. Oproti registraci, která byla spoustě lidí "jedno" se zdá, že v této věci stojí každý na nějaké straně. Jde bezpochyby o dobrý nápad, není ovšem brzy na jeho realizaci? Neměli bychom se nejprve věnovat zrovnoprávnění partnerství a manželství?
Slavili jsme velký úspěch, když naše vláda před pár lety odsouhlasila registrované partnerství. Homosexuálům se tím dostalo spousty práv, dodnes jsou však zásadní rozdíly mezi manželstvím a registrací, a to zejména ve věcech souvisejících se smrtí jednoho z partnerů. Jak je to možné? Čím se liší vztah lidí různého a stejného pohlaví, že to u jednoho vede k nároku na odškodnění v případě úmrtí partnera a u druhého ne? Předpokládá se snad, že taková událost osobu stejného pohlaví nezasáhne tak tragicky, ať už psychicky nebo finančně?
Další problém nastává, pokud má jeden z partnerů dítě. To pak trpí ztrátou obou rodičů, neboť často končí v dětském domově, přestože existuje někdo, koho zná od dětství a kdo o něj má zájem. Jen proto, že zákonodárci jaksi zapomněli nebo nechtěli v této oblasti uznat partnerství stejnou váhu jakou má klasické manželství. Snad si jen neuvědomili, že ovlivňují lidské životy. Když nejsme schopni přijmout osvojení dítěte druhým z partnerů, jak můžeme bojovat za či proti adopci?
V případě, že bychom se rozhodli tyto body řešit společně, objevuje se před námi jen jedna objektivní překážka. V tomto tématu je často připomínáno, že tím hlavním jsou děti. Zastánci adopce argumentují plnými dětskými domovy, odpůrci odpovídají zátěží, kterou taková rodina přinese dítěti. Dítě s dvěma tatínky či maminkami přece bude šikanováno vrstevníky, nehledě na to, že by mohlo být v ovlivněno svými rodiči a mohlo by se stát, že z něj vyroste další gay či lesba. Řešení obojího je zejména řešením homofobie. Trápíme-li se tím, že dítě bude "negativně" ovlivněno gay rodiči, je otázkou jak moc tolerantní je naše společnost. Znamená to, že jsme ochotni přijmout již dospělé, "existující" homosexuály, ale ty kteří by "vznikli" odmítáme? A není nakonec taková teorie úplně proti tvrzení vrozené sexuální orientace?
Co nelze popřít je šikana, která by takové dítě potkala. Problém, už tak na školách rozšířený, by se jistě zachytil odlišnosti a neváhal ji využít. Jsem ovšem názoru, že v tomto případě děti přejímají chování svého okolí. A tak pokud bychom vyřešily homofobii mezi dospělými, a ti by pak vedly své potomky k tomu, že homosexualita není nic špatného, šikana mezi dětmi by minimálně klesla. Dalším vlivem jsou samozřejmě média, která ukazují dětem heterosexuální svět jako jediný možný. Je ovšem otázkou jak dlouho by trvala taková přeměna okolí a zda je vůbec možná. Jestli není jednodušší naučit se plavat pádem do vody. Nechat první generace adoptovaných dětí přetrpět a měnit společnost pomalu.
