K nohám se mi snáší obrovský modrobílý pták, pokyvem štíhlé hlavy mě pobízí, abych usedla mezi jeho křídla. Učiním tak jen díky uklidňujícímu, moudrému pohledu v jeho očích. Pomalu stoupáme vzhůru, do bílých, hustých mraků, a táhlými oblouky pak konečně dolů.
Když opustíme hlubiny pochmurného nebe, odhalí se mi výhled na rozlehlou krajinu. Díky barvám sladěným do modrošeda působí jako by tady ležela odedávna, nijak nedotčená časem lidského světa. Dosvědčuje to i její nehybnost - větve jehličnanů se sotva pohybují, možná si mezi sebou špitají o nových návštěvnících.
Za horami, jako žraločí zuby čnějícími nad údolím se líně rozvalují jezera. Vlhký vzduch vonící solí plní ospalá slunce. Jedno vně, druhé uvnitř jezera, hledí na sebe jako milenci, následujíc se až na kraj světa. Poprvé na naší cestě spatříme pohyb, vratkou loďku svázanou z kmenů a bytost odstrkující ji od břehu vysokou holí.
Zprudka, neseni náhlým větrem, otáčíme se k severu, k černočernému nebi. Vinou rozlehlosti krajiny se zdá být daleko. Jak ostře jsou rozděleny kraje této země! Vlahé teplo mění se v ledovou bouři jediným krokem.
Burácení hromů se mísí s ruchem života pod nimi. Po dlážděné silnici drkotají kočáry, k nebi ční vysoké věže, lovecké rohy vyjí z lesa skrytého tmou. Uprostřed, na jakémsi nádvoří, zrodil se vír. Všechno padá tak, jak bylo. Nikdo nebezpečí nepostřehl. Černou zemi vsakuje půda. Nádvoří, věže, kočáry, les s vyjícími rohy, modrého ptáka, mě… Táhlými oblouky se spouštíme dolů, vidíme mizející zem, pozvolna nahrazovanou sousedními státy. Znovu v ní nastává mít, klid a prázdno - období neživota.
Za horami, jako žraločí zuby čnějícími nad údolím se líně rozvalují jezera. Vlhký vzduch vonící solí plní ospalá slunce. Jedno vně, druhé uvnitř jezera, hledí na sebe jako milenci, následujíc se až na kraj světa. Poprvé na naší cestě spatříme pohyb, vratkou loďku svázanou z kmenů a bytost odstrkující ji od břehu vysokou holí.
Zprudka, neseni náhlým větrem, otáčíme se k severu, k černočernému nebi. Vinou rozlehlosti krajiny se zdá být daleko. Jak ostře jsou rozděleny kraje této země! Vlahé teplo mění se v ledovou bouři jediným krokem.
Burácení hromů se mísí s ruchem života pod nimi. Po dlážděné silnici drkotají kočáry, k nebi ční vysoké věže, lovecké rohy vyjí z lesa skrytého tmou. Uprostřed, na jakémsi nádvoří, zrodil se vír. Všechno padá tak, jak bylo. Nikdo nebezpečí nepostřehl. Černou zemi vsakuje půda. Nádvoří, věže, kočáry, les s vyjícími rohy, modrého ptáka, mě… Táhlými oblouky se spouštíme dolů, vidíme mizející zem, pozvolna nahrazovanou sousedními státy. Znovu v ní nastává mít, klid a prázdno - období neživota.
(photography by James Nachtwey)
Žádné komentáře:
Okomentovat